Jeroným Klimeš - Jak si udržet vztah? (pokračování)
Dr. Jeroným Klimeš je psycholog, který mluví o vztazích jinak než většina odborníků. Místo inspirativních citátů nabízí studené grafy. Místo univerzálních rad mluví o konkrétních krizích, které se dají předvídat. A místo ujištění, že láska všechno překoná, tvrdě říká:
„Musíte ten vztah brutálně předimenzovat. Jinak odumře.“
Tahle přednáška byla výjimečná tím, že neobcházela těžká témata – rozchody, rozvody, děti mezi dvěma světy, únava odborníků i proměna celé společnosti. Níže shrnujeme hlavní myšlenky.
Záznam z přednášky
Láska je přirozeně pomíjivá. Čím silnější na začátku, tím horší to může být později.
Jedna z nejzásadnějších tezí celé přednášky: láska jako emoce je dočasná. Má tendenci slábnout – a čím silnější bývá na začátku, tím prudší bývá její propad.
Klimeš vysvětluje, že lidé – zvláště ženy – intuitivně očekávají, že intenzivní počáteční cit zaručí dlouhé trvání. Jenže emoce nefungují lineárně. Uvádí příklady jako leknutí nebo hlad, které jsou sice silné, ale krátkodobé.
„Když je na začátku silná láska, často přijde prudký propad. A lidé jsou pak zaskočeni.“
Vztah není samozřejmost. Udržuje ho jen každodenní péče.
Klíčový princip: Vztah se neudržuje sám. A láska ho neunese. Potřebuje konkrétní projevy – společné usínání, sdílení prostoru, fyzickou i emoční blízkost.
„Musíte ten vztah brutálně předimenzovat.“
Klimeš opakovaně zmiňuje, že lidé očekávají, že když „se mají rádi“, všechno půjde samo. Ale realita je jiná.
Když partneři spolu přestanou spát v jedné posteli, mizí tělesný kontakt. Když přestanou spolu mluvit, mizí spojení. Když se přestanou snažit, zůstanou vedle sebe jako vdovec a vdova, i když jsou oba naživu.
Děti nejsou záchrana vztahu. Ale jsou pojivem, které prodlužuje jeho trvání.
Z grafů i ze zkušenosti Klimeš ukazuje: Vztahy bez dětí končí nejčastěji po 4 letech. S jedním dítětem se průměrný vztah prodlužuje zhruba o 10 let, se dvěma o 20, se třemi i více.
Dítě není záruka kvality vztahu – ale statisticky ho prodlužuje.
Současně ale Klimeš varuje před jevem, který nazývá „zaparkovaná láska“:
Po rozchodu si rodiče často přenesou veškerou svou citovou energii na dítě. Ne proto, že by to dítě potřebovalo, ale protože nemají kam jinam lásku dát. Výsledkem bývají destruktivní boje o dítě, které jeden den znamená všechno – a druhý den „překáží v novém vztahu“.
Dva roky po rozchodu se o dítě bojuje jako o poklad. No a pak přichází totální nezájem, kde to dítě nezajímá v podstatě nikoho.
Rozpad vztahu není náhlý zlom. Je to předvídatelný vývoj.
Přednáška se opírá o konkrétní křivky a statistiky. Klimeš ukazuje, že rozchody přicházejí v typických vlnách, podle životní fáze páru:
- Přechozený vztah (zhruba 2–4 roky po začátku soužití),
- Krize vyprázdněného hnízda (kolem 18 let věku dětí),
- Krize středního věku (okolo 45–55 let).
Tyto krize nejsou selháním jednotlivců. Jsou součástí vývoje vztahového systému – a právě proto je nebezpečné je ignorovat.
Když se přechodové fáze nepojmenují, partneři je často mylně interpretují jako ztrátu lásky – a vztah končí, i když by mohl projít obnovou.
Seznamky jsou recyklační systém. Šance existuje – ale malá.
V závěrečné diskuzi Klimeš reaguje na otázku o seznamování po rozvodu. Odpověď je realistická a místy krutá:
Seznamky jsou plné recyklátů. Lidé s opakovanými vztahovými nezdary, emoční zátěží, dětmi z předchozích vztahů, nevyřešenou minulostí.
„Seznamky jsou jako bedna ponožek. Ty bez díry už jsou dávno pryč.“
To neznamená, že šance není. Ale znamená to, že úspěch vyžaduje vysokou míru sebereflexe, trpělivosti a ochoty začínat znovu – tentokrát bez iluzí.
Moderní člověk ztrácí schopnost vztah vůbec vytvořit
V závěru Klimeš přesahuje jednotlivce a ukazuje širší problém: společnost blahobytu likviduje vztahovou zralost.
Mladí lidé nemají schopnost budovat – ani kapely, ani vztahy, ani rodiny. Chtějí mít všechno příjemné a nic nepříjemného. A když se věci zkomplikují, utíkají.
„Dřív děti zakládaly kapely. Dnes nejsou schopní sejít se ani na zkoušku.“
Klimeš mluví o rozkladu přirozených vazeb – důsledkem je osamělost, nízká porodnost, frustrace, ztráta smyslu. V míru a pohodě se přestává rodit, milovat, stavět, budovat.
Závěr
Přednáška Jeronýma Klimeše neříká, že se vztahy nedají udržet. Říká, že se neudrží samy.
Že láska bez péče odumírá.
A že pokud nechceme zůstat o samotě – emocionálně, fyzicky, společensky – musíme na vztazích pracovat s vědomím, že nejsou samozřejmost.
Tato přednáška je víc než analýza vztahů. Je to upřímná zpráva o stavu naší společnosti, o krizi partnerství, rodičovství a dospělosti. A zároveň i výzva:
Buď budeme dál spoléhat na to, že “to nějak dopadne” – nebo si přiznáme, že udržet vztah vyžaduje víc než lásku.