28. 10. 2014
Církev adventistů sedmého dne (CASD) je celosvětovou církví, která se hlásí k odkazu reformace. Spolu se všemi křesťany adventisté vycházejí z Bible a zakládají svou víru na Ježíši Kristu. Navazují na vzor apoštolské církve, založené Ježíšem Kristem. Z historie víme, že tomuto ideálu se křesťané brzy vzdálili. Duchovní a mravní úpadek ve středověku vyprovokoval v mnoha lidech touhu po obnově. Reformační proces, vedený například Mistrem Janem Husem, Martinem Lutherem nebo Janem Kalvínem způsobil, že se část křesťanstva vydala na cestu k ideálu původní apoštolské církve. V tomto reformačním procesu v průběhu dalších století pokračovala různá nová hnutí. Pietismus zdůrazňoval hlubokou vnitřní zbožnost, milleristické hnutí ve Spojených státech k tomu ještě připojilo důraz na studium biblických proroctví a z nich vyplývající aktuálnost Kristova druhého příchodu na naši Zem.
Církev adventistů sedmého dne vyrostla právě z těchto duchovních proudů. Od roku 1844 vznikaly skupiny křesťanů, které spojovala ryzí víra, pečlivé studium Bible a poznání, že sobota je biblický den Páně. Měli také společné přesvědčení, že nastal poslední úsek lidských dějin a Ježíš Kristus se brzy vrátí. V roce 1863 vytvořili organizaci církve adventistů sedmého dne. Od té doby se rozšířili po celém světě a ve všech zemích chtějí žít a působit jako dobří svědkové Ježíše Krista.
Dva charakteristické body víry adventistů sedmého dne, jak jsou vyjádřeny už v samotném názvu, nás vedou až na počátek lidské historie, do zahrady Eden. Tam byl Bohem ustanoven sedmý den týdne - sobota jako den odpočinku a tam rovněž zazněl poprvé Boží slib o příchodu (adventu) našeho Spasitele.
Adventisté vyznávají, že Ježíš Kristus je věčný Boží Syn, zachránce všech lidí, kteří ho milují a vírou jej přijímají za svého osobního Spasitele. Bibli přijímají jako nenahraditelné pravidlo víry a života. Očekávají druhý osobní a viditelný příchod Ježíše Krista na naši Zem jako Pána a Soudce vesmíru. Věří, že při druhém příchodu Ježíše Krista všichni, kteří v něj uvěřili a byli poslušni Boží vůle, získají dar věčného života.
Desatero přikázání pokládají za neměnné Boží směrnice pro život člověka na zemi, které respektují ne proto, aby tím získali spasení, ale jako projev společenství s Bohem a výraz úcty a lásky k Bohu. Z tohoto důvodu také zachovávají sobotu (podle Bible sedmý den) jako Bohem ustanovený den odpočinku. Ti, kdo se rozhodnou žít podle Kristových zásad , jsou v dospělosti pokřtěni křtem ponořením. Křesťanský život zahrnuje celého člověka a všechny jeho oblasti. Proto také adventisté kladou důraz na správný životní styl, jak ho představuje Bible.
Váží si života a chtějí ho chránit. Nežijí ani asketicky ani rozmařile. Jsou přesvědčeni, že člověk má odpovědnost za své zdraví i zdraví druhých. Odmítají to, co ničí tělo: alkohol, nikotin a drogy. Pomáhají i jiným osvobodit se od závislosti na těchto jedech. Jde jim také o zdravé životní prostředí v širším pohledu. Na rodinu se dívají jako na Boží dar z ráje. Snaží se, aby jejich domovy byly oázou klidu, radosti a lásky. V tomto úsilí spoléhají na Boží pomoc. V Bibli nacházejí mnoho naučení a rad pro šťastné manželství a výchovu dětí. Řešení manželských krizí rozvodem nepokládají za správné. Jsou přesvědčeni, že základem pevné rodiny je odpuštění a pravá láska.
Pro adventisty sedmého dne členství v církvi není jen formální záležitostí. Každý člen je součástí sboru, ve kterém nachází zázemí. Bohoslužby jsou prosté a střízlivé, jejich jádro tvoří studium a kázání Božího slova. Adventisté usilují o důsledné uplatňování odluky církve od státu. Jsou hospodářsky naprosto nezávislí na státních dotacích a celý provoz církve hradí z dobrovolných příspěvků věřících. Nejvyšším orgánem církve je Generální konference, jejíž výkonný výbor má své sídlo ve Washingtonu. Česká republika je součástí Česko - Slovenské unie se sídlem v Praze a dále se dělí na České a Moravskoslezské sdružení.
I když adventisté chápou svůj život jako přípravu na věčný život v Kristově království, nejsou zaměřeni pouze na nebeskou vlast. Mají zájem také o svět, ve kterém žijí a jeho potřeby. Je naprosto přirozené, že to, co poznali a co prožívají, si nechtějí nechat jen pro sebe. Mají rozvinuté dobročinné a misijní dílo, poskytují materiální a lékařskou pomoc při různých katastrofách (ADRA) a svým vlivem chtějí přispívat ke zlepšení mezilidských vztahů.
Příbramský sbor církve adventistů s.d. je součástí Českého sdružení Církve adventistů s.d. (CASD).
ZÁKLADNÍ VĚROUČNÉ VÝROKY CÍRKVE ADVENTISTŮ SEDMÉHO DNE
Adventisté sedmého dne přijímají Bibli za své jediné vyznání víry a z ní odvozují základní věroučné články. Dále uvedené věroučné výroky jsou výrazem toho, jak církev učení Písma chápe a vyjadřuje. K revizi těchto výroků může dojít při zasedání Generální konference, když církev pod vedením Ducha svatého dospěje k plnějšímu pochopení Písma nebo nalezne výstižnější výrazy k vyjádření toho, co učí svaté Boží slovo.
1. PÍSMO SVATÉ
Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo, které bylo dáno Boží inspirací. Inspirovaní autoři mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil lidstvu poznání nezbytné ke spasení. Písmo svaté je nejvyšším, autoritativním a neomylným zjevením Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách. (Ž 119,105; Př 30,5.6; Iz 8,20; J 17,17; 1Te 2,13; 2Tm 3,16.17; Žd 4,12; 2Pt 1,20.21)
2. TROJJEDINÝ BŮH
Bůh je jeden: Otec, Syn a Duch svatý; jednota tří osob od věčnosti. Bůh je nesmrtelný, všemohoucí, vševědoucí, svrchovaný a všudypřítomný. Je nekonečný a přesahuje lidské chápání. Přesto však je znám prostřednictvím svého zjevení. Bohu, který je láska, patří navždy věčná úcta, sláva i služba všeho tvorstva. (Gn 1,26; Dt 6,4; Iz 6,8; Mt 28,19; J 3,16; 2K 1,21.22; 13,13; Ef 4,4–6; 1Pt 1,2)
3. OTEC
Bůh, věčný Otec, je Stvořitel, Původce, Udržovatel a svrchovaný Vládce celého stvoření. Je spravedlivý a svatý, milosrdný a milostivý, dlouhoshovívající a hojný v neochvějné lásce a věrnosti. Moc a vlastnosti projevené v Synu a v Duchu svatém jsou rovněž ty, které má Otec. (Gn 1,1; Dt 4,35; Ž 110,1; J 3,16; 14,9; 1K 15,28; 1Tm 1,17; 1J 4,8; Zj 4,11)
4. SYN
Bůh, věčný Syn, se stal člověkem v Ježíši Kristu. Skrze něj byly stvořeny všechny věci, zjeven Boží charakter, uskutečnilo se spasení lidstva a svět je jím souzen. Věčný pravý Bůh se v Ježíši Kristu stal také pravým člověkem. Počat z Ducha svatého, narodil se z Marie, panny. Žil a byl pokoušen jako člověk, a přesto byl dokonalým ztělesněním Boží spravedlnosti a lásky. Svými zázraky projevil Boží moc a prokázal, že je Boží zaslíbený Mesiáš. Dobrovolně trpěl a místo nás zemřel na kříži za naše hříchy. Vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a slouží v nebeské svatyni v náš prospěch. Znovu přijde v slávě, aby provždy vysvobodil svůj lid a obnovil všechny věci. (Iz 53,4–6; Da 9,25–27; L 1,35; J 1,1–3.14; 5,22; 10,30; 14,1–3.9.13; Ř 6,23; 1K 15,3.4; 2K 3,18; 5,17–19; Fp 2,5–11; Ko 1,15–19; Žd 2,9–18; 8,1.2)
5. DUCH SVATÝ
Bůh, věčný Duch, spolupůsobil s Otcem a Synem při stvoření, vtělení a vykoupení. Duch svatý je osobou, stejně tak jako jimi jsou Otec a Syn. Inspiroval pisatele Bible. Naplňoval Kristův život mocí. Zve a přesvědčuje lidi. Ty, kteří ho poslechnou, obnovuje a proměňuje k Božímu obrazu. Poslán Otcem a Synem, aby byl vždy s Božími dětmi, obdarovává církev duchovními dary, zmocňuje ji k vydávání svědectví o Kristu a v souladu s Písmem ji uvádí do veškeré pravdy. (Gn 1,1.2; 2S 23,2; Ž 51,11; Iz 61,1; L 1,35; 4,18; J 14,16–18.26; 15,26; 16,7–13; Sk 1,8; 5,3; 10,38; Ř 5,5; 1K 12,7–11; 2K 3,18; 2Pt 1,21)
6. STVOŘENÍ
Bůh zjevil v Písmu spolehlivou a historickou zprávu o své stvořitelské činnosti. Stvořil vesmír a v nedávném šestidenním stvoření učinil „nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich, a odpočinul sedmého dne“. Tak ustanovil sobotu jako trvalý památník svého díla vykonaného a dokončeného v průběhu šesti doslovných dnů, které společně se sobotou představovaly stejnou jednotku času, jaká je dnes nazývána týdnem. První muž a žena byli učiněni k Božímu obrazu jako vrcholné dílo stvoření. Obdrželi vládu nad světem a zodpovědnost pečovat o něj. Svět byl po dokončeném stvoření „velmi dobrý“ a zvěstoval Boží slávu. (Gn 1; 2; 5; 11; Ex 20,8–11; Ž 19,2–7; 33,6.9; 104; Iz 45,12.18; Sk 17,24; Ko 1,16; Žd 1,2; 11,3; Zj 10,6; 14,7)
7. PŘIROZENOST ČLOVĚKA
Muž a žena byli stvořeni k Božímu obrazu, vybaveni individualitou a schopností svobodně myslet a jednat. I když byli stvořeni jako svobodné bytosti, jsou závislí na Bohu životem, dýcháním a vším ostatním. Každý člověk je nedělitelnou jednotou tělesných, duchovních a duševních projevů. Když naši první rodiče neuposlechli Boha, popřeli svou závislost na něm, a ztratili tím své vznešené postavení. Boží obraz v nich byl porušen a oni se stali kořistí smrti. Jejich potomci dědí tuto padlou přirozenost s jejími následky, rodí se se slabostmi a náklonnostmi ke zlému. Bůh však v Kristu smířil svět se sebou a svým Duchem obnovuje ve smrtelných lidech činících pokání obraz jejich Tvůrce. Stvořeni k Boží slávě jsou povoláni milovat Boha, milovat se navzájem a starat se o své životní prostředí. (Gn 1,26–28; 2,7.15; 3; Ž 8,4–8; 51,5.10; 58,3;Jr 17,9; Sk 17,24–28; Ř 5,12–17; 2K 5,19.20; Ef 2,3; 1J 3,4; 4,7.8.11.20)
8. VELKÝ SPOR
Celé lidstvo je vtaženo do velkého sporu mezi Kristem a satanem, v němž jde o Boží charakter, Boží zákon a Boží svrchovanou vládu nad vesmírem. Tento spor začal v nebi, když se jedna ze stvořených bytostí, obdařená možností volby, začala povyšovat. Stala se satanem, Božím odpůrcem, který do odboje strhl část andělů. Svedl Adama a Evu do hříchu, a tím uvedl ducha vzpoury na naši zemi. Hřích znetvořil Boží obraz v lidech, narušil pořádek ve stvořeném světě a zapříčinil zkázu celé země potopou, jak to představuje historická zpráva v Genesis 1–11. Celé tvorstvo pozoruje náš svět, který se stal jevištěm vesmírného sporu, na jehož konci bude Bůh lásky obhájen. Na pomoc v tomto sporu posílá Kristus svému lidu Ducha svatého a věrné anděly, kteří mají věřící vést, chránit a podporovat na cestě spasení. (Gn 3; 6–8; Jb 1,6–12; Iz 14,12–14; Ez 28,12–18; Ř 1,19–32; 3,4; 5,12–21; 8,19–22; 1K 4,9; Žd 1,14; 1Pt 5,8; 2Pt 3,6; Zj 12,4–9)
9. KRISTŮV ŽIVOT, SMRT A ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Jediný smiřující prostředek za lidský hřích Bůh poskytl v Kristově životě dokonalé poslušnosti Boží vůle, v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Ti, kteří vírou přijímají toto smíření, mohou mít věčný život a celé tvorstvo může lépe chápat nekonečnou a svatou lásku Stvořitele. Toto dokonalé smíření obhajuje spravedlnost Božího zákona a milostivost Božího charakteru, protože odsuzuje náš hřích a poskytuje nám odpuštění. Kristova smrt je zástupná a očisťující, smiřující a proměňující. Kristovo zmrtvýchvstání v těle zvěstuje Boží vítězství nad mocnostmi zla a těm, kteří smíření přijímají, zaručuje konečné vítězství nad hříchem a smrtí. Vyhlašuje vládu Ježíše Krista, před kterým se skloní každé koleno na nebi i na zemi. (Gn 3,15; Ž 22,1; Iz 53; J 3,16; 14,30; Ř 1,4; 3,25; 4,25; 8,3.4; 1K 15,3.4.20–22; 2K 5,14.15.19–21; Fp 2,6–11; Ko 2,15; 1Pt 2,21.22; 1J 2,2; 4,10)
10. ZKUŠENOST SPASENÍ
Z nekonečné lásky a milosrdenství Bůh kvůli nám ztotožnil s hříchem Krista, který hřích nepoznal, abychom se v něm směli stát před Bohem spravedlivými. Pod vlivem Ducha svatého si uvědomujeme svou ubohost, uznáváme svou hříšnost, litujeme svých přestoupení a věříme v Ježíše jako Spasitele a Pána, jako zástupce i vzor. Tato zachraňující víra vzniká působením Boží moci prostřednictvím Písma a je darem Boží milosti. Skrze Krista jsme ospravedlněni, přijati za Boží syny a Boží dcery a vysvobozeni z nadvlády hříchu. Skrze Ducha jsme znovuzrozeni a posvěceni. Duch obnovuje naši mysl, do našeho srdce vpisuje Boží zákon lásky a dává nám moc žít svatým životem. Zůstáváme-li v něm, stáváme se účastníky Božské přirozenosti a máme jistotu spasení nyní i na soudu. (Gn 3,15; Iz 45,22; 53; Jr 31,31–34; Ez 33,11; 36,25–27; Abk 2,4; Mk 9,23.24; J 3,3–8.16; 16,8; Ř 3,21–26; 5,6–10; 8,1–4.14–17; 10,17; 12,2; 2K 5,17–21; Ga 1,4; 3,13.14.26; 4,4–7; Ef 2,4–10; Ko 1,13.14; Tt 3,3–7; Žd 8,7–12; 1Pt 1,23; 2,21.22; 2Pt 1,3.4; Zj 13,8)
11. RŮST V KRISTU
Svojí smrtí na kříži Ježíš zvítězil nad mocnostmi zla. Jako ten, kdo během své pozemské služby přemáhal démony, zlomil jejich moc a zpečetil jejich konečný osud. V Ježíšově vítězství spočívá i naše vítězství nad mocnostmi zla, které se nás pokouší stále ovládat, i když s Kristem žijeme v pokoji, v radosti a v jistotě jeho lásky. Nyní nás posiluje Duch svatý, který v nás přebývá. Trvalé odevzdávání Ježíši jako Pánu a Spasiteli nás osvobozuje od břemen minulých hříchů. Nežijeme už v temnotách, ve strachu ze zlých mocností, v nevědomosti a bezsmyslnosti dřívějšího života. Ježíš, který nás vysvobodil, nás povolává, abychom neustále rostli v podobu jeho povahy, abychom s ním denně udržovali spojení v modlitbách, abychom se sytili jeho slovem, abychom hluboce uvažovali o jeho slovu a o jeho mocné péči, abychom ho chválili písněmi při společných bohoslužbách a abychom se zapojili do misijního úkolu svěřeného církvi. Jsme také povoláni následovat Kristův příklad v soucitné službě naplňování tělesných, duševních, společenských, emočních a duchovních potřeb lidí. Když se budeme věnovat službě lásky těm, kdo žijí kolem nás, a budeme svědky o jeho spasení, jeho neustálá přítomnost skrze Ducha svatého promění každý okamžik a každý úkol v duchovní zkušenost. (1Pa 29,11; Ž 1,1.2; 23,4; 77,11.12; Mt 20,25–28; 25,31–46; L 10,17–20; J 20,21; Ř 8,38.39; 2K 3,17.18; Ga 5,22–25; Ef 5,19.20; 6,12–18; Fp 3,7–14; Ko 1,13.14; 2,6.14.15; 1Te 5,16–18.23; Žd 10,25; Jk 1,27; 2Pt 2,9; 3,18; 1J 4,4)
12. CÍRKEV
Církev je společenství věřících, kteří vyznávají Ježíše jako Pána a Spasitele. V návaznosti na starozákonní Boží lid jsme povoláni ze světa k společné bohoslužbě, k vzájemnému společenství, k vzdělávání se v Božím slově, k slavení Večeře Páně, k službě lidstvu a k světoširému zvěstování evangelia. Církev přijímá svou autoritu od Krista, který je vtěleným Slovem, zjeveným v Písmu. Církev je Boží rodina; její členové, které Bůh přijal za své děti, žijí na základě nové smlouvy. Církev je společenství víry, Kristovo tělo, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus. Církev je nevěsta, za kterou Kristus zemřel, aby ji mohl posvětit a očistit. Až se vrátí jako Vítěz, budou před něj postaveni věrní všech věků, které vykoupil svou krví. Bude to slavná církev bez vady a vrásky, svatá a bez úhony. (Gn 12,1–3; Ex 19,3–7; Mt 16,13–20; 18,18; 28,19.20; Sk 2,38–42; 7,38; 1K 1,2; Ef 1,22.23; 2,19–22; 3,8–11; 5,23–27; Ko 1,17.18; 1Pt 2,9)
13. OSTATEK A JEHO POSLÁNÍ
Univerzální církev tvoří všichni ti, kteří skutečně věří v Krista. V posledních dnech, v čase rozsáhlého odpadnutí, byl ostatek církve povolán zachovávat Boží přikázání a víru Ježíšovu. Tento ostatek oznamuje příchod hodiny soudu, zvěstuje, že spasení je možné jen v Ježíši Kristu, a hlásá blízkost jeho druhého příchodu. Toto zvěstování symbolizují tři andělé ze 14. kapitoly knihy Zjevení. Současně probíhá v nebi soud a na zemi je výsledkem zvěstování pokání a náprava. Každý věřící je povolán k osobní účasti na tomto světoširém svědectví. (Da 7,9–14; Iz 1,9; 11,11;Jr 23,3; Mi 2,12; 2K 5,10; 1Pt 1,16–19; 4,17; 2Pt 3,10–14;Ju 3,14; Zj 12,17; 14,6–12; 18,1–4)
14. JEDNOTA KRISTOVA TĚLA
Církev je jedno tělo s mnoha údy, které Bůh povolává z každého národa, pokolení, jazyku a lidu. V Kristu jsme nové stvoření. Nesmí nás dělit rasové, kulturní, vzdělanostní a národnostní rozdíly nebo rozdíly mezi urozenými a nízkými, bohatými a chudými, mezi mužem a ženou. Všichni jsme si rovni v Kristu, který nás jedním Duchem spojil se sebou a jednoho s druhým; nestranně a bez výhrad si máme navzájem sloužit. Díky zjevení Ježíše Krista v Písmu máme podíl na stejné víře a naději a hlásáme všem jednotné svědectví. Tato jednota má svůj zdroj v jednotě trojjediného Boha, který nás přijal za své děti. (Ž 133,1; Mt 28,19.20; J 17,20–23; Sk 17,26.27; Ř 12,4.5; 1K 12,12–14; 2K 5,16.17; Ga 3,27.29; Ef2,13–16; 4,3–6.11–16; Ko 3,10–15)
15. KŘEST
Křtem vyznáváme svou víru v smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a svědčíme, že jsme zemřeli hříchu a chceme žít novým životem. Takto uznáváme Krista za Pána a Spasitele, stáváme se jeho lidem a jsme přijati za členy jeho církve. Křest je symbolem našeho spojení s Kristem, odpuštění našich hříchů i toho, že jsme přijali Ducha svatého. Je potvrzením víry v Ježíše Krista, jakož i znamením pokání, a koná se ponořením do vody. Křest následuje po důkladném vyučování z Bible a přijetí jejího učení. (Mt 28,19.20; Sk 2,38; 16,30–33; 22,16; Ř 6,1–6; Ga 3,27; Ko 2,12.13)
16. VEČEŘE PÁNĚ
Večeře Páně je účastí na symbolech Ježíšova těla a krve jako vyjádření víry v něho, našeho Pána a Spasitele. V tomto prožitku společenství je přítomen Kristus, který se setkává se svým lidem a posiluje ho. Svou účastí radostně zvěstujeme význam Kristovy smrti, dokud nepřijde. Příprava na tuto večeři zahrnuje zkoumání vlastního svědomí, pokání a vyznání hříchů. Kristus ustanovil umývání nohou jako symbol nového očištění a výraz ochoty vzájemně si sloužit v křesťanské pokoře a sjednotit svá srdce v lásce. Večeře Páně se smějí zúčastnit všichni věřící křesťané. (Mt 26,17–30; J 6,48–63; 13,1–17; 1K 10,16.17; 11,23–30; Zj 3,20)
17. DUCHOVNÍ DARY A SLUŽEBNOSTI
Bůh uděluje všem členům církve v každé době duchovní dary, které má každý člen s láskou použít ve službě pro společné dobro církve a lidstva. Působením Ducha svatého, který obdarovává každého člena podle své vůle, projevují se tyto dary ve schopnostech i služebnostech, které církev potřebuje pro splnění Bohem určených povinností. Podle Písma patří mezi dary Ducha: víra, uzdravování, proroctví, zvěstování, vyučování, spravování, smiřování, milosrdenství, sebeobětavá služba, laskavá ochota pomáhat lidem a povzbuzovat je. Některé členy církve Bůh povolal a Duchem uschopnil pro splnění pastoračních, evangelizačních a učitelských úkolů, potřebných pro přípravu členů k službě, pro vzdělání církve k duchovní zralosti, k podpoře jednoty víry a poznání Boha. Používají-li členové tyto dary jako věrní hospodáři rozmanité milosti Boží, je církev chráněna před ničivým vlivem falešného učení, roste Božím růstem a buduje se ve víře a lásce. (Sk 6,1–7; Ř 12,4–8; 1K 12,9–11.27.28; Ef 4,8.11–16; 1Tm 3,1–13; 1Pt 4,10.11)
18. DAR PROROCTVÍ
Písmo dosvědčuje, že jedním z darů Ducha svatého je dar proroctví. Tento dar je příznačný pro církev ostatku a věříme, že se projevil v díle Ellen G. Whiteové. Její spisy promlouvají s prorockou autoritou a jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením i napomenutím. Jasně též potvrzují, že Písmo je měřítkem, kterým je třeba posuzovat každé učení i každou zkušenost. (Nu 12,6; 2Pa 20,20; Am 3,7; Jl 2,28.29; Sk 2,14–21; 2Tm 3,16.17; Žd 1,1–3; Zj 12,17; 19,10; 22,8.9)
19. BOŽÍ ZÁKON
Velké zásady Božího zákona jsou vyjádřeny v Desateru a Ježíš Kristus je představil svým životem. Vyjadřují Boží lásku, vůli a úmysly týkající se lidského chování a vztahů; jsou závazné pro všechny lidi v každé době. Tyto příkazy jsou základem Boží smlouvy s jeho lidem i měřítkem na Božím soudu. Působením Ducha svatého odhalují hřích a probouzejí vědomí potřeby Spasitele. Spasení je pouze z milosti, ne ze skutků, jeho ovocem je poslušnost přikázání. Tato poslušnost rozvíjí křesťanský charakter a dává vnitřní uspokojení. Je svědectvím naší lásky k Pánu a našeho zájmu o naše bližní. Poslušnost víry dokazuje Kristovu moc proměnit život a tím umocňuje křesťanské svědectví. (Ex 20,1–17; Dt 28,1–14; Ž 19,8–15; 40,8.9; Mt 5,17–20; 22,36–40; J 14,15; 15,7–10; Ř 8,3.4; Ef 2,8–10; Žd 8,8–10; 1J 2,3; 5,3; Zj 12,17; 14,12)
20. SOBOTA
Milostivý Stvořitel po šesti stvořitelských dnech odpočinul sedmého dne a ustanovil sobotu pro všechny lidi jako památku stvoření. Čtvrté přikázání Božího nezměnitelného zákona vyžaduje zachovávání sedmého dne jako dne odpočinku, bohoslužby a služby v souladu s učením a konáním Ježíše Krista, Pána soboty. Sobota je dnem radostného společenství s Bohem a mezi věřícími navzájem. Je symbolem našeho vykoupení v Kristu, znamením našeho posvěcení, znakem naší oddanosti Bohu i předzvěstí věčné budoucnosti v Božím království. Sobota je trvalým znamením věčné smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Radostné zachovávání tohoto posvátného času od večera do večera (od západu do západu slunce) je oslavou Boha a jeho stvořitelských i vykupitelských činů. (Gn 2,1–3; Ex 20,8–11; 31,13–17; Lv 23,32; Dt 5,12–15; Iz 56,5.6; 58,13.14; Ez 20,12.20; Mt 12,1–12; Mk 1,32; L 4,16; Žd 4,1–11)
21. KŘESŤANSKÉ SPRÁVCOVSTVÍ
Jsme Božími správci; Bůh nám svěřil čas i příležitosti, schopnosti i majetek, dary země i přírodní zdroje. Jsme Bohu zodpovědni za jejich správné užívání. Boží vlastnictví uznáváme věrnou službou Bohu a bližním, odevzdáváním desátků a dobrovolných darů pro zvěstování evangelia a pro podporu a rozvoj církve. Křesťanské správcovství je přednost, kterou nám Bůh daroval, abychom rostli v lásce a vítězili nad sobectvím a lakomstvím. Křesťané mají radost, když mají jiní prospěch z jejich věrného hospodaření. (Gn 1,26–28; 2,15; 1Pa 29,14; Ag 1,3–11; Mal 3,8–12; Mt 23,23; Ř 15,26.27; 1K 9,9–14; 2K 8,1–15; 9,7)
22. KŘESŤANSKÝ ZPŮSOB ŽIVOTA
Jsme povoláni, abychom žili zbožně, smýšleli, cítili a jednali ve všech oblastech našeho osobního i společenského života v souladu se zásadami Písma. Aby Duch svatý v nás mohl utvářet charakter našeho Pána, účastníme se jen toho, co bude podporovat křesťanskou čistotu, zdraví a radost v našem životě. To znamená, že i naše zábavy a činnost ve volném čase se řídí normami křesťanského vkusu a krásy. Při veškerém respektování kulturních odlišností má být náš oděv jednoduchý, skromný a čistý, jak se sluší na lidi, jejichž krása nespočívá v zevnějších ozdobách, ale v ozdobě šlechetného a tichého ducha. To znamená, že se máme rozumně starat o své tělo jako o chrám Ducha svatého. Kromě přiměřeného pohybu a odpočinku máme dodávat tělu nejzdravější stravu, jakou můžeme připravit, a zdržovat se těch pokrmů, které Písmo označuje za nečisté. Alkoholické nápoje, tabák a nezodpovědné užívání drog a narkotik škodí našemu tělu, a proto je nemáme užívat. Místo toho se máme zapojit do všeho, co naši mysl i tělo podřizuje Kristu, který má zájem o naše zdraví, radost a štěstí. (Gn 7,2; Ex 20,15; Lv 11,1–47; Ž 106,3; Ř 12,1.2; 1K 6,19.20; 10,31; 2K 6,14–7,1; 10,5; Ef 5,1–21; Fp 2,4; 4,8; 1Tm 2,9.10; Tt 2,11.12; 1Pt 3,1–4; 1J 2,6; 3J 2)
23. MANŽELSTVÍ A RODINA
Manželství ustanovil Bůh v ráji a Pán Ježíš je potvrdil jako celoživotní spojení muže a ženy ve společenství lásky. Manželský slib činí křesťan jak Bohu, tak i svému životnímu partnerovi. Do křesťanského manželství by měli vstupovat jen muž a žena stejného vyznání. Vzájemná láska, úcta, respekt a zodpovědnost jsou pojivem tohoto svazku, který má zrcadlit lásku, svatost, důvěru a trvalost vztahu mezi Kristem a jeho církví. O rozvodu Ježíš Kristus učil, že ten, kdo se rozvádí (s výjimkou smilstva partnera) a uzavírá nový manželský svazek, dopouští se cizoložství. I když některé rodinné svazky nejsou ideální, muž a žena, kteří se v Kristu odevzdávají v manželství jeden druhému, mohou pod vlivem Ducha svatého a péče církve dosáhnout jednoty lásky. Bůh žehná rodině a chce, aby si její členové vzájemně pomáhali k úplné zralosti. Upevňování soudržnosti rodiny je jedním z cílů poselství evangelia pro poslední dobu. Rodiče mají vést své děti, aby milovaly a poslouchaly Boha. Svým příkladem a slovy je mají učit, že Kristus je laskavý, vlídný a starostlivý průvodce, který si přeje, aby se staly údy jeho těla, členy Boží rodiny, jejíž součástí jsou svobodní i lidé v manželském svazku. (Gn 2,18–25; Ex 20,12; Dt 6,5–9; Př 22,6; Mal 4,5.6; Mt 5,31.32; 19,3–9.12; Mk 10,11.12; J 2,1–11; 1K 7,7.10.11; 2K 6,14; Ef 5,21–33; 6,1–4)
24. KRISTOVA SLUŽBA V NEBESKÉ SVATYNI
V nebi je svatyně, pravý svatostánek, jehož stavitelem je Pán, a ne člověk. V něm Kristus slouží v náš prospěch, zpřístupňuje věřícím požehnání své smiřující oběti, přinesené jednou provždy na kříži. Po svém nanebevstoupení byl Kristus uveden do úřadu jako náš slavný Velekněz a začal svou prostřednickou službu, jejímž předobrazem byla služba velekněze v prvním oddělení pozemské svatyně. Roku 1844, na konci prorockého období 2 300 dnů (let), přešel k druhé a závěrečné fázi své usmiřující služby, jejímž předobrazem byla služba velekněze ve svatyni svatých pozemské svatyně. Je to dílo vyšetřujícího soudu, který je součástí závěrečného odstraňování veškerého hříchu. Předobrazem této skutečnosti bylo očišťování starodávné židovské svatyně v Den smíření. V předobrazné službě byla svatyně očištěna krví obětních zvířat, ale nebeské skutečnosti se očišťují dokonalou obětí Ježíšovy krve. Vyšetřující soud odhaluje nebeským bytostem, kdo z mrtvých zesnul v Kristu, a proto je v něm uznán hodným mít podíl na prvém vzkříšení. Tento soud také ukazuje, kdo z živých zůstává v Kristu, zachovává Boží přikázání a víru Ježíše Krista, a proto je v něm připraven k vstupu do věčného království. Tento soud obhajuje Boží spravedlnost zachraňující ty, kteří věří v Ježíše Krista. Prohlašuje, že lidé, kteří zůstali Bohu věrni, obdrží království. Dovršení Kristovy služby v nebeské svatyni bude pro lidi před druhým adventem znamenat ukončení doby milosti. (Lv 16; Nu 14,34; Ez 4,6; Da 7,9–27; 8,13.14; 9,24–27; Žd 1,3; 2,16.17; 4,14–16; 8,1–5; 9,11–28; 10,19–22; Zj 8,3–5; 11,19; 14,6.7; 20,12; 14,12; 22,11.12)
25. DRUHÝ PŘÍCHOD JEŽÍŠE KRISTA
Druhý příchod Ježíše Krista je křesťanskou nadějí církve, slavným vyvrcholením evangelia. Spasitelův příchod bude doslovný, osobní, viditelný a celosvětový. Při Kristově návratu spravedliví mrtví budou vzkříšeni a spolu se spravedlivými živými budou oslaveni a vzati do nebe, avšak nespravedliví zemřou. Naplnění většiny proroctví a současný stav světa naznačují, že Kristův příchod je blízko. Bůh nám nezjevil čas této události, ale nabádá nás, abychom byli stále připraveni. (Mt 24; Mk 13; L 21; J 14,1–3; Sk 1,9–11; 1K 15,51–54; 1Te 4,13–18; 5,1–6; 2Te 1,7–10; 2,8; 2Tm 3,1–5; Tt 2,13; Žd 9,28; Zj 1,7; 14,14–20; 19,11–21)
26. SMRT A VZKŘÍŠENÍ
Důsledkem hříchu je smrt. Avšak Bůh, který jediný je nesmrtelný, dá svým vykoupeným věčný život. Až do dne příchodu Páně je smrt pro všechny lidi stavem nevědomí. Až se zjeví Kristus, který je naším životem, vzkříšení spravedliví a živí spravedliví budou oslaveni a uchváceni vstříc svému Pánu. Druhé vzkříšení, vzkříšení nespravedlivých, bude o tisíc let později. (Jb 19,25–27; Ž 146,3.4; Kaz 9,5.6.10; Da 12,2.13; Iz 25,8; J 5,28.29; 11,11–14; Ř 6,23; 1K 15,51–54; Ko 3,4; 1Te 4,13–17; 1Tm 6,15.16; Zj 20,1–10)
27. TISÍCILETÍ A KONEC HŘÍCHU
Milénium znamená tisíciletou vládu Ježíše Krista s jeho svatými v nebi v době mezi prvním a druhým vzkříšením. V této době budou bezbožní mrtví souzeni; země bude úplně pustá, bez živých lidí, obývat ji bude satan a jeho andělé. Na konci tohoto období Kristus se svými svatými i se svatým městem sestoupí z nebe na zem. Tehdy budou vzkříšeni nespravedliví mrtví, kteří spolu se satanem a jeho anděly obklíčí Boží město, avšak oheň od Boha je spálí a očistí zemi. Takto bude vesmír navěky zbaven hříchu a hříšníků. (Jr 4,23–26; Ez 28,18.19; Mal 4,1; 1K 6,2.3; Zj 20; 21,1–5)
28. NOVÁ ZEMĚ
Na nové zemi, kde přebývá spravedlnost, Bůh poskytne vykoupeným trvalý domov, dokonalé prostředí pro věčný život, lásku, radost a vzdělávání ve své přítomnosti. Bůh sám tam bude přebývat se svým lidem a utrpení ani smrt tam už nebude. Velký spor skončí a hříchu již nebude. Všechno živé i neživé bude zvěstovat, že Bůh je láska. A Bůh bude vládnout navěky. Amen. (Iz 35; 65,17–25; Mt 5,5; 2Pt 3,13; Zj 11,15; 21,1–7; 22,1–5)
HISTORIE SBORU PŘÍBRAM
Počátky
Když se v roce 1956 přistěhovala do Berouna sestra Jakobiová (později Loskotová), jezdily do tamnějšího sboru Církve adventistů sedmého dne na pravidelná sobotní bohoslužebná shromáždění dvě členky církve z Příbramska. Sestra Kozlová se svými třemi dětmi a sestra Kejmarová, ženská sestra z Březnice. Zdá se, že tyto dvě sestry byly první adventisté s.d. na příbramském okrese. Kde ony poznaly adventní učení zatím není známo.
Za dva až tři roky po nastěhování do Berouna byla sestra Jakobiová, jako laická biblická pracovnice, pověřena působením v Příbramském okrese. Působením obou sester za podpory sestry Jakobiové se pomalu adventní učení šířilo dále. Bylo osloveno nemálo lidí, někteří o toto učení projevili zájem, ale jen několik málo jedinců ho přijalo do svého života. Skupinka adventistů na Příbramsku se však rozrostla. Byla pokřtěna sestra Matějková, trafikantka z Rožmitálu pod Třemšínem a sestra Janečková z Březnice, do Rožmitálu se přistěhoval lékárník bratr Brajer se svoji manželkou, která také projevila velký zájem o naše učení, ale zanedlouho svého muže opustila a odstěhovala se. Později poblíž Jinců v říčce Litavce odevzdala svůj život Ježíši Kristu sestra Buzková z Podlesí. Ti všichni dojížděli na společné sobotní bohoslužby do Berouna.
Přes nesmírně obětavou práci a vroucí modlitby, především sestry Jakobiové, počet adventistů na Příbramsku po čase klesal. Staří zemřeli, ti mladší se odstěhovali.
70. a 80. léta
Až později, někdy v sedmdesátých letech se zájem o „Příbram" oživil. Studenti semináře pro budoucí duchovní naší církve, kteří působili v berounském sboru, občas zavítali i do Příbrami. V Příbrami byla založena místní skupina adventistů sedmého dne s velmi malým počtem členů, ale s velkým významem v tehdejším státním zřízení. Až v osmdesátých letech, se podařilo získat pro adventní učení několik lidí. Byla pokřtěna sestra Červená, do Nečína se přistěhovali manželé Zárubovi, velký zájem projevili manželé Vondráškovi z Milína, kteří do shromáždění vodili i své děti. Mimochodem, paní Vondrášková byla pokřtěna v Českých Budějovicích, stejně tak i později děti. Na sklonku osmdesátých let byla pokřtěna sestra Cyprová z Bělčic. V té době se sobotní bohoslužby konaly v kanceláři fary Československé církve husitské na Březových Horách, pak na dnešním náměstí T. G. Masaryka v domě „bývalý Čedok" 2 x měsíčně, později 1 x za měsíc již na novém místě ve středu starého města v domě na dnešním Václavském náměstí a dále pak v ulici Na Valašince (u evengelické církve). Ostatní sobotní bohoslužby prožívali bratři a sestry z Příbramské skupiny nejčastěji v berounském sboru, kam dojížděli.
Příbram navštěvovali i bratři a sestry z jiných sborů, Berouna, Kladna a z Prahy a to při okrskových shromážděních.
Ke konci 80. let přijížděli na bohoslužby do Příbrami i někteří členové z Berouna a Prahy, aby rozšířili tuto malou skupinku a byli jí pomocí a posilou.
Po listopadu 1989
Revoluce opravdu nastala po listopadu 1989. Polistopadové nálady lidí daly podnět pro pořádání kurzů studia Bible, které měly široké veřejnosti přiblížit základní biblická témata. V Příbrami Městské kulturní středisko spolu s naší církví začaly pořádat první běh těchto kurzů již v roce 1990 a zúčastnilo se ho 28 lidí. Lektorem tohoto kurzu byl tehdejší tajemník českého sdružení naší církve, kazatel Jozef Bajusz, jeho pomocníkem a zároveň žákem pak Daniel Kubečka, kazatel z Berouna. Poznávání Bible začalo na podzim a zájemci se každé pondělí scházeli na Zámečku. Jak lidé poznávali biblická témata, snažili se někteří uplatňovat nabyté vědomosti do svého života. A tak se od jara třetina účastníků scházela na sobotní bohoslužbě. Sobotní bohoslužby naplňovaly písně oslavující Spasitele a kázání Božího slova. Později se studovala Bible s pomocí biblických úkolů a děti, ty se mohly při malování a vyprávění v dětské sobotní školce dovídat mnoho nového o tom, co poznali jejich rodiče. Po ukončení kurzu v létě 1991 se dokonce někteří účastníci rozhodli pro biblický křest ponořením, ale nakonec v létě tohoto roku byla pokřtěna jedna dívka z Bělčic (Alena Chaloupková). Pravidelná sobotní setkávání pokračovala, i když jen s poloviční účastí. Na podzim roku 1991 a na jaře 1992 se rozběhla další kola těchto kurzů. Zájem již nebyl takový, jako na prvním kurzu. Výklad Bible Daniela Kubečka však mnohé velice zaujal.
Souběžně s těmito kurzy probíhali další akce, které měli ukázat na biblické učení. Přednášky „Psychotronika může být i nebezpečná", nebo „Stvoření světa" přilákaly tolik zájemců, že Zrcadlový sál příbramského Zámečku doslova praskal ve švech. Zde především studenti středních škol projevili zájem o další poznávání Bible, a tak doplnily řady právě probíhajícího kurzu studia Bible. V té době v Praze probíhal rozsáhlý program amerického evangelisty Marka Finlyho. Téměř žádný večer tohoto programu nechyběla absolventka prvního běhu kurzu studia Bible v Příbrami, paní MUDr. Věra Ropková. Na konci tohoto programu, v roce 1992, se rozhodla pro křest. O několik měsíců později ji v jejím rozhodnutí odevzdat svůj život Kristu, následovala další účastnice kurzu. V létě odešel Daniel Kubečka, kazatel působící v Příbrami, na studia do Velké Británie. Skupinku adventistů na čas přijížděl povzbuzovat kazatel působící v Písku Mirek Bubeník. V únoru 1993 nahradil D. Kubečka nový kazatel pro okresy Beroun a Příbram Ivan Michalec. Sobotní bohoslužby navštěvovalo asi deset lidí a přijížděli jim kázat laičtí i profesionální kazatelé především z Prahy. V Příbrami také začali získávat své praktické zkušenosti dva studenti teologického semináře Jan Kreisel a Pavel Tatar. Ti se rychle spřátelili nejen se svými vrstevníky, ale i s ostatními příznivci adventního učení, kteří se scházeli na sobotních bohoslužbách, nyní již v prostorách Obchodní akademie. Téměř vždy v sobotních odpoledních hodinách zažila tato skupinka mnoho legrace a dobrodružství.
Jistota pro zítřek
Na podzim roku 1993 se, po vzoru jiných měst naší republiky, v Příbrami rozběhlo hned několik programů tehdy Křesťanského vzdělávacího střediska církve adventistů. Jednak semináře „Za pět dní nekuřákem" a „Jak zvládnout stres", pod vedením Jozefa Bajusze, semináře, které měly pomoci lidem řešit některé současné životní problémy. Příbramské domácnosti navštěvovali kolportéři (podomní prodavači literatury) nabízející literaturu zdravého životního a duchovního stylu. A nakonec program „Jistota pro zítřek". V něm americký kazatel kanadského původu Jack Nash ve svých přednáškách v příbramském kulturním domě 3x týdně v listopadu a počátkem prosince ukazoval na konečné řešení budoucnosti všech lidí. Svými přednáškami, vycházejícími z Bible, dokázal lehce naplnit přednáškový sál. Po přednášce často diskutoval se zájemci o probíraném tématu až do pozdní noci. Po ukončení programu „Jistota pro zítřek", se ze stovek zúčastněných rozhodlo pro křest ponořením několik lidí. V prvé řadě Karolína Kačírková, Světlana Plicková, Marcela Vondrušková, které získaly první zkušenosti s Bohem na Kurzech studia Bible a přispěly tak k rozhodnutí 3 dalších. Tím počet těch, kteří se rozhodly veřejně se přiznat k víře v Ježíše Krista nekončil. Na začátku roku 1994 se konaly v příbramském plaveckém bazénu další křty absolventů programu „Jistota pro zítřek". Nejdříve Táni Eisenhammerové a Miroslavy P., o několik dní později Marcely Melínové a Jana Chládka.
Ke konci programu se všichni příznivci adventního učení scházeli nejen na přednáškách programu, ale též na sobotních bohoslužebních setkáních, která se přesunula do příbramského kulturního domu. Celkem se zde scházelo asi 30 lidí, z nichž někteří ještě uvažovali o svém křtu ponořením.
Program „Jistota pro zítřek" se stal rozhodujícím mezníkem v životě církve adventistů s.d. na Příbramsku.
Léta po té (po programu Jistota pro zítřek)
Po ukončení tohoto programu se skupinka mladých nadšenců začala setkávat v páteční podvečery. Svá setkání věnovaly zpěvu písní oslavujících Boha a samozřejmě se často diskutovalo. O prázdninách se někteří přívrženci rozhodli pro společně strávenou dovolenou. Využili nabídky církve v letním stanovém táboře v Líšně u Benešova. Zde našli přátele mezi stejně věřícími lidmi z jiných měst Čech. Iva Hašková (dnes patřící do sboru Beroun) využila zdejší rybník a slunečné počasí nejen ke koupeli, ale také ke svému křtu.
Založení sboru
Na slavnostním setkání 3. září roku 1994 byl založen, za přítomnosti řady hostů nejen z Příbrami, Sbor Církve adventistů sedmého dne Příbram. Zároveň byli zvoleni první činovníci tohoto nového sboru. K 17 členům, kteří jsou zapsáni v zakládací listině sboru časem přibyli další.
Další léta a současnost
Sbor se k bohoslužbám schází po celou dobu své existence v pronajatých prostorách. Z počátku v Kulturním domě do 6/2000, následně na 8 ZŠ (9/2000-6/2005) a posléze osm let ve Waldorfské škole (9/2005-6/2013). Školní provoz byl také jedním z důvodů, proč se sbor již dlouhodobě o letních prázdninách schází v domácnostech členů, což má svoji specifickou atmosféru. Od září 2013 hledáme ale nové prostory k sobotním bohoslužbám, neboť školní provoz a moderní zabezpečovací systémy škol nám neumožnují i nadále se v tomto typu zařízení scházet. Scházíme se v bytě, upraveném pro bohoslužebné účely.
Náš sbor od samého počátku až do léta 2013 patřil pastoračně ke kazatelskému místu v Berouně. Za tu dobu se zde vystřídalo několik kazatelů, kteří svou péčí a trpělivostí vedli náš sbor. Zpočátku byl prvním kazatelem po založení sboru br. Ivan Michalec (1994-1996), dále Stanislav Tumis (1996-1998), Alois Bárta (1998-1999), Peter Čík (1999-2005), Pavel Smolka (2005-2006 jako biblický pracovník), Petra Hrdinková (2006-2013) Luděk Svrček (2013-2014), (2014-2024) Pavel Smolka. Od léta 2024 je naším kazatelem Mikuláš Pavlík.
Od založení sboru se uskutečnilo vícero křtů. Kromě výše již zmíněných křtů po velkých evangelizačních akcích, byla v roce 1995 pokřtěna ses. Lenka Nytrová, v r. 1996 byla pokřtěna ses. Lenka Sanetrníková, v únoru 1997 ses. Marta Marková. V letech následujících proběhly další křty (2002 – 3 křty, 2003 – 1 křest, 2005 – 1 křest, 2006 – 1 křest, 2009 – 1 křest, 2012 – 4 křty, 2013 – 2 křty, 2017 - 1křest, 2022 1 křest, 2025 -1 křest). V současné době má sbor 27 členů a bohoslužeb se účastní i další nepokřtění přátelé.
V září 2024 sbor oslavil 30 let svého trvání.
Václav Hosenseidl,
aktualizace Marta Marková
